den volna.

vymalovali jsme pokoj.
byla jsem na trhách, koupila zeleninu a špaldový čokoládový dortík k snídani a poznala usměvavou milou paní prodavačku, která byla hrozně nadšená z toho, že mám látkový pytlík a nechci igelitový.
šla jsem do knihovny, kde mě vypekli a měli zavřeno.
upekla jsem cinnamon rolls.
a taky oběd na příští tři dny do práce.
a taky roztahovák z fima, protože ten dosavadní se mi v noci zlomil.
prodala jsem několik knížek.
vyházela spoustu věcí.
přetřela některý plátna na bílo.
došila konečně podprsenku.

no a teď bych potřebovala ten den volna.

Holubi.

říct si, že takhle to dál nejde a že jsou potřeba minimálně dva dny volna od těch všech dospěláckejch věcí
ze začátku jsem z toho měla radost, řešení školy, práce, bydlení, telefonování s cizíma lidma, dospělácký problémy prostě
ale teď už mě z toho bolí hlava
ta úleva, když večer po práci na facebooku nehledám bydlení, ale hezkýho kluka, se kterym jsme se na sebe děsně dlouho culili a povídali si

takový ty dny, kdy si připadám děsně cool
nosím svůj nový klobouk a je to nejvíc věc prostě
nejlepší část dne jsou ty dvě hodiny před koncem pracovní doby, kdy je všechno najednou poklidný a mírumilovný
a pak ta cesta domů nebo tam kamsi, kde taky občas spím
poslouchání tanečních písniček a pozorování západu slunce

krmila jsem holuby čokoládovým muffinem, který jsem si ráno nadšeně koupila (i když bych chtěla borůvkovej, ale ono sehnat vubec nějakej muffin je skoro nadlidskej výkon), protože podle mě by měl mít každej nárok na čokoládovej muffin
a já mam holuby obzvlášť ráda
měla jsem své obvyklé kafe s čoko mlíkem
a včera se spontánně vydala večer po práci pro čokoládu
vubec teď nějak potřebuju spoustu čokolády k životu, nevim čim to

kreslím jako o život
pořád s tím nejsem uplně spokojená, ale čim víc kreslim, tim líp mi to pujde, že
mam z toho radost
nutně potřebuju namalovat obří zářivě barevnej obraz
nakreslit to cosi na zakázku (pořád to nepobírám)
a došít si konečně podprsenku
samý sranda věci teď
pořád jen šiju, kreslím nebo čtu

a prostě jebat to bytový šílenství
já nechci umřít, tak strašně moc nechci umřít
zbožňuju knížky, co teď čtu
zbožňuju tu poklidnou ranní hudbu Sufjana Stevense
čokoládový mlíko do kafe a ranní cigarety na nádraží
taneční večerní hudbu
a tmavý podzimní rtěnky

jsem Kloboučník

umělec hledá byt

nemůžu jet do Prahy s tim, že "umělec hledá byt" a být oblečená jako basic slušná holka, prostě nemůžu
mohl by mi ale někdo vysvětlit, co se to děje?
jakože jsme s úplně random milou holkou pily u ní v bytě cidery a povidaly si jak kdybychom se znaly sto let?
jakože Praha je fakt jinej svět, možná i jiná galaxie

dnešek je jeden z těch dnů, kdy beru všechno jako znamení
že je poblíž úžasnej park s rybníkem, cyklostezkou, jabloněma, ořechama, šípkama, květinama, houpačkama
že jsou tam děsně cool kachlíčkový barevný sochy
a žlutý odpadkový koše
a barevný paneláky
že jsem se asi poprvý v životě dokázala usmát na krásnou holku, která se usmívala na mě, místo toho abych jen rychle uhla očima
že mam na ruce žlutej náramek pro štěstí, červenou šňůrku na ochranu, svůj krystal, v uchu žlutej roztahovák
že je tam poblíž kostel a já potřevuju k životu kostel
že je to v xtym patře = vysoko = boží výhled
že je to skoro okraj Prahy, ale stejně blízko do centra i do přírody a že mi to připomíná vídeňský Oberlaa

a hlavní a nejdůležitější bod toho všeho
minulej tejden jsem si na blešáku koupila proutěnej košíček do koupelny
přesně podle představ
no a nemůžu mít přece košíček bez koupelny, to dá rozum
takže je logický, že to vyjde

jo a taky jsem to přání vlastně pošeptala jedný z těch kachlíčkových soch
protože tak nějak Dám ti slunce a šeptání přání andělům

prostě neni absolutně žádnej důvod, proč by tohle nemělo vyjít
žádnej

četla jsem Call me by your name a jedla při tom broskev, co je víc?

jinak nakupování knížek přes internet v jedenáct večer je život.

obzvlášť když si to můžu hned druhej den vyzvednout na prodejně.

teď hned okamžitě.

pestrobarevnej jinej svět

je to jako
probudit se do jinýho světa
popracovní euforie, kdy tančím, doslova, ulicema města a lidi neexistují
jsem naprosto z jiného světa
mám v hlavě tolik barev až celá zářím
nejde si toho nevšimnout
všechno funguje, protože tomu věřím a jsem tak silná

chci malovat, pestrobarevné obrazy plné života
přeměnit svět
být tahle holka
čtu a dostávám se do úplně jiného světa
v práci si kreslím a když tam nikdo není, točím se pořád dokola, rychleji a rychleji tím potemnělým sálem plným hudby
směju se sama sobě, je to jako bych lítala
hlídám si všechny příjezdy a odjezdy děčínských vlaků
když stihnu očima vyprovodit (svůj) první ranní a (svůj) poslední večerní vlak do Děčína, je všechno v pořádku
stala se z toho taková příjemná rutina

sepisuji nekonečné seznamy přání a téměř okamžitě si spoustu z toho plním
piju tolik kávy
s kokosovým mlékem, s čokoládovým mlékem
svoboda je, když si uvědomím, že si můžu dovolit kupovat si do kávy malý Alpra
že si můžu dovolit pít kávu večer a skoro pak nespat
že si můžu dovolit práskat tam dveřma
že si můžu dovolit kupovat si drahý barvy

protože barvy jsou život, já jsem umění, jsem ho úplně plná
chci to ze sebe všechno dostat
všechno to pestrobarevno a tu radost
ukázat to světu
chci háčkovat barevné síťovky pro ostatní lidi
a chci se oblíkat barevně a rozevlátě a živě

chci žít a být takhle šťastná

žít žít žít

ta pomalá nádražní rána, kdy jen sedím na lavičce pod střechou kvůli dešti nebo se vyhřívám na slunku na nástupišti
s horkou hořkou kávou
poslouchám hlášení odkud a kam všechny ty vlaky jedou a kam bych mohla utýct
ale
po hrozně dlouhý době vůbec nemám potřebu utýct
já mam tuhle práci vlastně dost ráda

když se lidi nechovají jako idioti po tom, co jsem na ně byla hrozně milá
když lidi jen nečumí, ale pozdraví mě
když mi tam ráno běhá Unger a je to pro mě lepší jak Vánoce, šílenství větší než vlak
(jasně, že dneska šel včas a zastavil se tam, když je tam kamarádka a ne já, jasně, nějak nenacházim jedinej důvod, proč neskočit z okna)

nepamatuju si, kdy jsem naposledy měla takovouhle chuť žít
vždycky jsem chtěla zkusit/ochutnat/vidět spoustu věcí, ale nikdy to nebyla jen prostá potřeba žít
tenhle život, ne žádnej jinej
hrozně si tenhle pocit užívám a líbí se mi, jak teď všechno funguje
protože hodně dlouhou dobu mi připadalo, že nefunguje absolutně nic

každou volnou chvíli píšu nekonečný seznamy "chci" věcí
a je skvělý si to pak postupem času škrtat
vůbec tenhle život nepobírám, ale moc se mi to takhle líbí

běhající Unger a nádražní rána

"zase kolem mě proběhl dneska Unger na vlak. nemohl by sakra chodit v čas, abych ho stihla aspoň pozdravit?"
"a co bys mu asi tak řekla?"
co bych mu řekla?

že Zrní je život
že je obdivuju za to, jaký jsou, i v tomhle podivnym světě
že je krásný, že některý koncerty prostě streamujou
že maj skvělý koncerty, vždycky pro málo lidí, s lampama, se svíčkama, kouzelno a útulno
že se mi líbí, jak v písničkách křičí
že miluju Hudebnicovy housle
že v těch písničkách je tolik života
že je vždycky nějakou dobu neposlouchám a pak jako bych objevila jinej vesmír
že mě fakt štve, že dneska v tom Berlíně nebudu, protože lepší kombinace, než Berlín a Zrní??
že miluju jejich (spíš jeho) blog, protože to je něco tak já
že doufám, že je šťastnej
a že by se mohl naučit chodit v čas a neběhat mi tam furt před nosem
a že by se třeba mohl stavit na výstavě,
ale že i ten jeho běh mě vždycky tak probere a nakopne, že se culim ještě dvě hodiny na všechny ty cizí lidi

šílenství větší než vlak

can I kiss you?
yes, please.

nepobírám svůj život posledních dvou dnů
nicméně dvě hodiny u psycholožky jsou desetkrát náročnější, než deset hodin v práci
nicméně se mi líbí mít práci, kde si můžu povídat s lidma, kreslit si, číst si, tančit, žít

chci po večerech pít víno, ale ne tak, abych se opila a ráno mi bylo špatně
chci nosit svůj černý klobouk a připadat si tak důležitě, jako dnes, každý den
procházela jsem studenou chodbou jako bůh, na všechny se smála a vlastně nevěděla proč
ale uvědomila jsem si, jak málo se lidi smějou a jak krásný to je, když mi konečně ten úsměv někdo oplatil, kdokoli

zelenej jíl je život
kávovej peeling je život
dýně je život
(za celej pracovní dnešek jsem nakreslila asi dvacet dýní a jsem teď profík)
moje malby jsou život

cítím, že to má všechno smysl
potkávám nové lidi
po hrozně dlouhý době se cítím, že mám světu co dát
že jsem potřeba
je to skvělej pocit
a komfortní zóna je kdesi daleko za mnou

poznala jsem tak krásnou zrzku, že jestli se fakt dá dohromady s mym ex, tak asi umřu

peyotl

doufám, že po smrti něco je
nějakej jinej svět nebo tak
doufám v to
a trochu tomu začínám i věřit
občas mě to uklidňuje
a občas jenom děsí

myšlenky se míhají
kmitají
proudí rychle, jako auta na dálnici
ze tmy do tmy
anonymně
nelze je zachytit, nelze je identifikovat
jenom se objeví a zase zmizí
jako by nikdy neexistovaly
avšak život po nich nikdy nebude jako život před nimi

spadla hvězda
utrhla se z černoty vesmíru a dopadla kamsi do hluboké propasti bolesti
viděl jsi to a nic sis nepřál
proč?
ptám se znovu
proč jsi to všechno zahodil a utekl nikam?
doufám, že jsi tam někde svobodný a šťastný
jako jsi o tom vždycky s rozzářenýma očima vyprávěl

modrá

začala jsem malovat
za poslední tři dny jsem toho namalovala víc, než za poslední rok
a cejtim se, jako bych objevila jinej svět
protože už je to strašně dlouho, jestli vůbec někdy, co jsem malovala a měla z toho takovou radost
přenášela jsem na papír přesně to, co jsem měla v hlavě/před sebou
asi jsem objevila svoji techniku a svůj styl
snad
kdo ví

vzpomněla jsem si, jak jsem asi nějak v březnu byla kdesi na horách
bydleli jsme u jeho tety a maminky a jejich rodiny prostě
a probůh, úžasný to lidi, zamilovala jsem si jejich životní styl, práci, bydlení, život
a k tomu všemu
se nás jeho teta jednou večer zeptala, jestli chceme rakytníkový želé
to bylo jako what, jsem v nebi, nebo??
a taky když dopekla asi v deset večer čokoládovou buchtu a všichni jsme se sešli u stolu a prostě ji jen jedli a zapíjeli mlíkem
asi chci jednou takhle vyzkoušet žít

nicméně dnes
trajdala jsem si Německejma ulicema bosa
navštívila eko bio raw obchůdek
plavala a malovala a myla si štětec přímo v jezeře, co je víc?
a usmívala se do slunka, i když pálilo víc, než se na podzim sluší
jinak poslouchání německejch písniček v Německu je sranda
a německý "r" is just something to live for
nemůžu si pomoct

konečně jsem sehnala mátový olejíček a přidala si ho do "pasty" na zuby a omg??
byla super i bez něj, ale tohle?
jinej svět
konečně udělám taky ústní vodu
a deodorant s levandulovym olejíčkem, protože levandule je život
navíc ta paní v bylinkách byla strašlivě super, miluju, asi se k ní nastěhuju, jak krásně to tam voní

večeřela jsem venku a nějakej random týpek projíždjící na kole hrozně nahlas zařval "brou chuť!"
děkuju?

potkala jsem čtyři modrovlasé lidi, kde se najednou bere tolik modré v mém životě?
čtu knížku od modré dívky a naprosto jsem se zamilovala
kdosi mi poslal písničku s tím, že je to přesně ten song, kterej tě ve frontě na jízdenku na metro nutí tančit
sice jsem to zatim poslouchala jen ve frontě na vlakovou jízdenku, ale můžu to potvrdit
kdosi zná správné taneční písničky, které já tak ráda

důležité místo

podzim

vzpomněla jsem si, jak jsme se vraceli autobusem z Vídně
po necelých pěti hodinách jsme se konečně blížili k Praze, kde jsme my dvě měly přestupovat na další autobus
jeli jsme po dálnici a já pozorovala vrcholky pražských domů
a cítila se jako doma, jako že už je všechno v pořádku
zapadalo slunko a barvilo zapadlé uličky do zlata
byla to TA chvíle, kdy ve mně něco přeplo a já později změnila plány?
když se na to dívám zpětně, říkám si, že asi jo
ale tehdy jsem to ještě netušila

nicméně
nastal podzim
a já jsem štěstím bez sebe, asi jako 99% obyvatel týhle části světa
potřebuju barvy, teplý svetry, kvítečkovou košili
sbírat barevný listí a malovat si do deníku podzimní květiny
poslouchám si svou německou hudbu a svým způsobem funguju
chodím na podzimní nebo dešťový procházky a fotím
jen tak, pro sebe
nastala ta část roku, kdy je slunko kámoš a dá se na něm vyhřívat a ne umírat

proč se tak málo usmívám?
copak jsem už uplně vyhořela?
nebo je ze mě taky cítit ta uměleckost, kterou obdivuji na ostatních?
chtěla bych jet na road trip
stanovat na nově objevenou louku plnou fialkových ocúnů
usmívat se na ovce, jako to dělala ona
usmívat se do slunka
trhat jablka a švestky a vařit kompot
jíst k snídani kompot a pít černou kávu

nechávám si narůst vlasy a mám z toho strašnou radost
jako vždycky se to během vteřiny přeplo z "bože proč to roste tak rychle, oholit!" na "už chci mít vlasy dostatečně dlouhý na to, abych si je mohla rozcuchat"

und wir tanzen froh hinein
in den frühen Sonnenschein