už pár let tvrdim, že čas a dny v týdnu a tyhle podivnosti absolutně postrádaj smysl.
teď ale tuplem.
dřív jsem nikdy nebyla vzhůru celou noc až do svítání.
teď už ani nevim, kdy naposled jsem šla spát nějak přijatelně pro společnost.
přijatelně pro mě je to i v ty čtyři ráno klidně.
a naučila jsem se plánovat přesně na dva dny dopředu, nic dál neexistuje a je to tak uklidňující.
některý věci jsou naprosto samozřejmý a je jasný, že takhle to prostě je.
na druhou stranu něco je stále překvapující, jako když řeknu, že tě mam ráda.
já vim.
líbí se mi, jaká je v tom všem poprvý v životě jistota.
jasně, něco tam neni jistý nikdy, ale to si spíš způsobujem samy a celkem vědomě.
ale taková ta jistota, že se nestane, že bych se ráno probudila a dozvěděla se, že je konec.
z ničeho nic, bezdůvodně, nečekaně.
že se mi to všechno jen zdálo, že jsem si něco namlouvala.
to je hrozně uklidňující.
a celej svět je najednou hrozně v klidu.
neřešim sračky, protože se mi prostě nechce a hlavně na to ani nemam kapacitu.
trochu flákám práci, protože se mi moc nechce žít v tomhle světě teď, ale zatim si nikdo nestěžoval.
ona se tam zas brzo najde nějaká rovnováha.
i když to léto bude asi totálně crazy.
ale nebylo by to naopak divný, kdyby bylo léto a nic by se nezměnilo?
do teď bylo každý léto v mym životě jiný, než zbytek roku.
buďto prázdniny, vloni nová práce, letos pořád ta stejná, ale zas vlastně.. změnilo se to, že mam nějakej osobní život, řekněme.
ale i tak by bylo divný, kdyby všechno ostatní zůstalo stejný.
takže tak.
pojďme si sbalit modrou barvu na vlasy, jahody, bezinkovej sirup, tu čokoládu se slanym karamelem, cool boty, Dám ti slunce a Kdo chytá v žitě. a kafe. a pojeďme na Slovensko. teď hned.
