vzpomínka na punkovou rukavici

když je potřeba začít píct čokoládový sušenky v šest ráno, protože den má jenom 24 hodin.
stejně jsem ten bus nakonec nestihla.
ale byla jsem plavat, ráno
na což jsem se těšila už hrozně dlouho.

ale stejně, svoje školní boty jsem zase překřtila na cestovní
a mam pracovní kalhoty
a cejtim se tak nějak správně.

možná během příštích deseti dnů umřu na úpal
ale možná taky budu zatraceně happy, že se tak nějak stavim na vlastní nohy.

dost kreslim
a vždycky si k tomu pustim písničky kapely, kterou bych se chtěla naučit poslouchat
a takhle to funguje
hudba k tvoření.

a teď je čas na nějakej ten punk.

(ne)skutečnost

mohla bych už konečně pochopit, že je naprostá ztráta času a energie ohlížet se na lidi, který pro mě v realitě vlastně vůbec nejsou
a mam dojem, že poprvý v životě si já nic vyčítat nemusím, protože teď jsem se chovala zatraceně hezky
a teď už to bude jen můj život, jenom můj, sama si vyberu, co v něm chci a co ne
koho jo a koho ne
občas si připadám jako kdosi..
no o to tu vlastně nejde
ale tohle je přesně důvod mýho problému zůstávat ve spojení s nějakým člověkem dlouhodobě
vždycky je někdo hrozně fajn, ale nikdy to nezvládnu delší dobu
protože se bojím, že by to potom zase nefungovalo
protože lidi jsou v realitě uplně jiný
a já na to pořád zapomínám a musí to bolet pokaždý znovu

každopádně
odmaturovala jsem a koupila si za odměnu tenkou černou fixu, protože ta je na kreslení střech pražských domů vždycky potřeba
takže teď uteču
a uvidím, co bude dál

přestávám se cítit tak ztracená, tím jak dávám do kupy věci, ve kterých do teď byl neskutečnej mess

nazvala bych to šílenství

den první, sobota
radost z dodržení rutiny a ze schopnosti se vážně naučit, co bylo v plánu

den druhý, neděle
zhroucení se a brečení, že tohle prostě nedokážu
rozveselení se tim, že jsem si umyla vlasy novym kokosovym Alverde šamponem
(jo, brzo asi skočim z okna, co jinýho na to říct)
ale pak to vlastně bylo dobrý a naučila jsem se i o půl otázky víc

den třetí, pondělek
rozmnožovací a endokrinní soustava je na zabití
zašli jsme na zmrzlinu k obědu
a v Bille měli chřest za 25

den čtvrtý, úterek
přítomnost solničky je jedna z těch jistot
bolí mě záda a vubec všechno, jako bych celej den chodila a přitom je to z neustálýho sezení a učení se
Red John je mrtvej, podruhý, stejně mě to zase překvapilo
léčim si duši Jisbon videama, jsem podivný stvoření
byla jsem venku a měla nutkavou potřebu začít se smát, jak je ten život vlastně skvělej
chci číst a učit se, protože si vždycky představuju někoho chytrýho tim super způsobem a chci být jednou taky taková
večerní jóga je lepší než ranní, páč jsem ohebnější

den pátý, středa
stáhla jsem si novou písničku strašně ji chci poslouchat a strašně se nechci učit genetiku, co s tim?
na nachlazení se jedí pomeranče a když to nepomůže, je čas dát si panáka
při cestování je to prej s partnerama katastrofa, prý on sám je katastrofa
čímž naprosto přesně pojmenoval i to, co jsem já, založme klub
mluvila jsem anglicky, jako by žádný jiný jazyk neexistoval
chci cestovat, chybí mi mluvení a volnost

den šestý, štvrtek
nechci maturovat, chci umřít, hned
*brečim*
"co je, něco se nepovedlo?"
jo, život
všechno bude v pořádku a neni nic špatnýho na tom to nezvládat
proč jsem zjistila až teď, že mají TDG novou desku?

den sedmý, pátek
otázkou je, jestli jít navštívit jednoho úžasnýho člověka už teď, nebo až bude po všem
mohl by mě nabít optimismem a odhodláním to zvládnout
ale taky bych mohla mít pak depresi z toho, jak je on volnej a já ještě ne
při myšlence na budoucí úterek je to něco mezi "to bude tak úžasná euforie, ach" a "pane bože panika, úzkost, co když to nedám a uplně mě to zabije?"

den osmý, sobota
je to v pořádku a mam nový tetování, ačkoli jsem si předtím slíbila, že si další udělám až po maturitě
naprosto jsem zmokla a trhala na zahradě konvalinky
je zvlástní, jak to na soc. sítích často vypadá, jak je všechno hezký a jednoduchý

den devátý, neděle
nechápu, jak se to všechno stalo
"hlavně mi pak v úterý napiš."
no to teda napíšu
a pak vyskočim z okna radostí a úlevou nejspíš
(jo, pořád bych skákala z okna)
orange blossom ice cream je život

den desátý, zasranej pondělek, zasranej Kale Blomkvist
no už si upřímně nepamatuju, jestli jsem tohle četla v tý knížce/viděla ve filmu, a nebo jsem to nějakym zvlástním způsobem vymyslela
každopádně klasickej pondělní deníkovej nadpis
každopádně číslo dvě, kam proboha zmizel veškerej heřmánek světa?
a existuje něco víc, než ledový kafe?
jinak asi kašlu na maturitu, po dnešku budu kuchař, protože to kari???

den jedenáctý, úterek
vidět se s někym po deseti letech je hrozně zvláštní
"hele tyjo, nestálo by za to překopat svět?"
kdo jsi a kde jsi celých deset let byl?

den dvanáctý, středa
dneska mi hrozně chyběj dlouhý vlasy a dready
a miluju starý domy
a už chci na workcamp

den třináctý, štvrtek
některý dny by asi neměly existovat
protože jsou takový mimo všechno
sekáčový svetry za dvě koruny, meruňky, tetování, kafe a propršený dny

den čtrnáctý, pátek
ani nevím, kolikrát jsem si za těch čtrnáct dní řekla "je to v pořádku"
jsou chvíle, kdy sedim na posteli, piju kafe a jim lentilky, protože nemam sílu pomalu ani existovat
a jsou chvíle, kdy poslouchám hudbu a jsem nadšená představama, co všechno bych mohla dělat ve středu
je to jako na houpačce
miluju houpačky
ale tohle se mi nelíbí
dobrá zpráva dnešního dne jsou úspěšný písemný, všechny
mam najednou trochu pocit, že bych to celý mohla zvládnout
a kafe se zase stalo středem vesmíru

den patnáctý, sobota
mam chuť všechny zabít a pak zabít sebe
nebo se možná jen vyspat
uplně nevim, co z toho
zatim to vypadá, že svaťák je na to, aby člověk probrečel půl dne a pak byl ve stresu, že absolutně nic nestíhá
proč jsi to řekla?

den šestnáctý, neděle
je šest večer, zatim jsem snědla akorát půlku pizzy, asi nervy?
spíš kocovina
na pozadí veškerejch činností a myšlenek je taková lehká panika, kterou se snažim nevnímat
i když jsem rozhodně vděčná, že to přišlo až dneska
ale kdyby to přišlo ještě o den dýl, nezlobila bych se
je potřeba pít levandulovej čaj a jíst
a nějak už to dopadne
ale když nad tim tak přemýšlim, nedokážu pochopit, že už to bude pryč
všechno
a začínám se cejtit ztraceně

den sedmnáctý, zasranej pondělek, zasranej Kale Blomkvist, víc než kdy dřív
prohlašuju dnešek za nejhorší pondělí, který kdy mohlo existovat
taky se chci konečně vyspat bez tý paniky a stresu
a chodit meditovat a cvičit jógu
znovuobjevila jsem jeden song, kde se zpívá "... a jsem bůh"
což se prostě hodí, ráda řikám, že jsem bůh
(bohovský mikiny a tyhle věci)
zase čas na poslouchání uklidňující hudby a oddílových písniček
všechno je v pořádku a za dvanáct hodin už budu skoro volná

den osmnáctý, začátek života
nedokážu pořád úplně pobrat, že už se to všechno stalo
a že to vyšlo
ale jsem hrozně šťastná
je potřeba začít pomalu jíst, vzhledem k tomu, že jsem za poslední dva dny snědla jen trochu ananasu a jedno oreo
a kdybych zase chtěla přestat jíst, teď by to bylo ideální, protože už nějak necejtim hlad
ale
to já už nechci, protože vim, že dokážu fungovat mnohem líp a s jídlem
ale připadám si zatim trošku ztraceně, jak je najednou po všem
ale zároveň takový to
můžu číst, udělat si to tetování, chodit trhat květiny na čaj, chodit na orange blossom ice cream, udělat si k snídani banánový lívance a nevstávat v sedm...
prostě žít a srovnat si hlavu a všechno

orange blossom ice cream

ticho

potřebuju rajčatovej džus
nechutná mi, ale nutně ho potřebuju
potřebuju vstát brzo a dát si velký sladký kafe
potřebuju si koupit čokoládovou tyčinku
namalovat si nad obočí fialovou květinu
a naučit se co nejvíc věcí, abych z toho měla radost

je mi skoro dvacet a začíná mě to děsit
a nechce se mi čekat ani těch čtrnáct dní
potřebuju už něco zažít
všechno překopat

pro začátek překopu dosavadní denní režim
a pak se uvidí

hrozně bych si obarvila vlasy na "barevno"
prostě nějakou živou barvu
co s tim teď

už mě ty debaty o jídle nebavěj
nechte mě žít
tohle mi tu psychiku akorát víc ničí a motá
odhodlání dělat uplnej opak toho, co je "správný"