kde se vzala tahle zahořklost?
kam se poděly všechny ty ideály?
měla jsem kdysi zajímavej rozhovor z kýmsi.
měla jsem hroznou depresi, takže si to moc dobře nepamatuju.
ale bylo tam cosi o tom, že
"já jsem viděla ten mess v tvejch očích. jak jsi tam seděla, jedla pomeranč a čokoládu.."
"jo, v tý době jsem nebyla schopná dostat do sebe nic jinýho, než ovoce a čokoládu."
"jo, všimla jsem si toho. ale vim, že ty v sobě ten život máš. vim jak to vypadá. a je hrozně škoda, že ho často přebije tenhle mess. fakt je to škoda."
a nějakej neurčitej pocit mi z toho utkvěl.
pořád je tu nějaká temnota.
proč?
miluju barvy, potřebuju bejt obklopená barvama.
potřebuju bejt obklopená rostlinama.
ale miluju chodit celá v černý, šedý, jednoduchost.
má to nějakej hlubší smysl?
napsala bych ti, ale neudělám to, protože nechci rozbít ten zbytek čehosi, co nám ještě zůstal.
ale je mi na nic.