deprese na Karlsplatzu

po roce a půl jsem byla ve Vídni a zase sedím v autobuse domů a píšu, jako tehdy
jenom jsem tehdy byla šťastná, teď mám spíš depresi

nicméně
seděla jsem na Karlsplatzu na schodech, kde byla wifi
psala jsem ti a brečela a celej den se cejtila prázdně
(je zvláštní, že v 99% jsi zdrojem mých depresí ty, ale zároveň jsi jediná, kdo mě z toho dokáže dostat, kromě mě samotný)
naproti mně si sedl týpek a hlasitě telefonoval a při tom na mě zíral
takže jsem ho ignorovala
a on na mě najednou začal mluvit německy, že nemam brečet, že svět je přece krásnej, že svítí slunce a že já mam na krku hezký slunce (přívěsek) a potom mě objal??
povídali jsme si chvíli německy a pak anglicky
nabídl mi cigaretu a vyprávěl o reggae festivalu někde v Africe
pak jsme se rozloučili a já odcházela s úsměvem na rtech a s tím, že to bude v pořádku

takže děkuju random člověče, od kterýho jsem tohle absolutně nečekala
vrátil jsi mi chuť do života
a já si jen potvrdila, že se chci taky víc usmívat na náhodný lidi a dělat takovýhle věci, protože to někomu může neskutečně pomoct

druhá krásná věc byla, když jsme potkaly v metru bosýho kluka s krásnou holkou a kytarou
a když jsem pak opilá v noci prochodila a projezdila metrem půl Vídně bosa
a cítila jsem se zase víc já

víc bosých lidí, víc random objetí, víc vegan kaváren a restaurací, víc barevných domů, víc gay párů v pražském metru, víc života do toho umírání

Karlsplatz je středobodem tohohle vesmíru

vzhůru nohama

měla jsem mátovou zmrzlinu a depresi

potřeba vylízt z tý komfortní bubliny "nemam ráda lidi, bojim se mluvit a mam šílenej strach ze tmy"
PROTOŽE TO PUJDE!
možná to bude šílený
ale dokud nebude, nebude to správný, nebude to ten život, kterej chci
a nejvíc se mi na tom líbí, že už zase nic neni definitivní
teď to bylo "ok, mam dva týdny let's do something"
no a pak to bude zase jen tejden a něco "ničeho"
ráda tyhle ty "volný" dny, týdny využívám k hledání práce, domova, cvičení, starání se o jídlo
a zatim funguju nejlíp, jak jsem kdy fungovala
je tu řád

je čas sepsat další sny
protože ta radost, když si můžu něco odškrtnout, je k nezaplacení

začnu znova hrát na flétnu, kriste pane, nejlepší nápad ever
a nebo na harmoniku
hmm
na něco skladnýho
protože kytaru s sebou nikam nepotáhnu

ale vidim to na nějakej zpáteční stop do Berlína
protože kdo by nechtěl jít na Zrní zrovna v Berlíně
bude to fakt funny, jestli se tam dostanem

ŽIVOTE

chci být gay

už dva roky mam v plánu ochutnat sangrii, kde je problém?

všechno tak utíká
vytvořila jsem si jakousi rutinu, který se snažim zuby nehty držet a zároveň jí denně něčím nabourávat
svym způsobem to funguje a je mi fajn

byl tu pátek, kdy konečně pršelo
vstala jsem jako vždycky v šest, uvařila si obří hrnek sladkýho horkýho kafe s madlovym mlíkem a jen seděla na posteli a usrkávala ho
je už pravidlem, že při pití kafe se nedělá vůbec nic
doběhla jsem autobus celá mokrá, s deštnígem v tašce, protože jsem ho nechtěla namáčet, klasika
plán byl jít si do pekárny koupit něco sladkýho k snídani, sednout si pod most na zeď hřbitova, jíst, malovat
všude kolem pršelo, město se probouzelo, lidi spěchali do práce
připomnělo mi to jedno z těch školních rán, která už jsou úplnou minulostí
užívala jsem si tu svobodu, že nemusím domů, že nemusím nikam
že tam můžu sedět jen tak třeba celej den
došla mi voda a tak jsem se rozhodla, že zajdu na náměstí k pítku a doplním lahev
pak jsem se prostě spontánně vydala do údolí podél řeky, že si namočím nohy
poprchávalo
cestou jsem zahlídla zámek a napadlo mě, že tam zajdu, protože jsem tam nebyla tak tři roky
prostě spontánní rozhodování cestou nikam
seděla jsem u jezírka s lekníny a malovala zámeckou věž, kolem procházeli návštěvníci a já si připadala jako umělec

strávila jsem celý páteční dopoledne couráním městem bez jasnýho plánu a nutnosti být někde v nějaký čas
a tenhle pocit, pocit naprostý svobody, jsem už dlouho neměla

večer jsme šly spolu na kávu, což vždycky znamená malinovou a bezinkovou limonádu
já na sobě modrobílý šaty, oranžový punčochy, hořčicový svetr
pestrobarevno
víc takových dní

vzpomínám si na ten okamžik
stály jsme na balkoně, kouřily a tys mi vyprávěla o něm
já celá udivená poslouchala, protože to bylo vůbec poprvý, co ses takhle otevřela
nevím, čím to bylo
ale tenle okamžik byl tak správnej
fungovalo to

největší problém na celym tom idealizování lidí je ten, že tebe si idealizovat stejně nemůžu
nemluvily jsme spolu normálně už tak rok
a já vlastně vůbec nevím, kdo jsi

což je vlastně přesně to, co chci
čím nereálnější jsi, tim líp mi je
směšný co?
asi se nedokážu vypořádat s tim, že některý lidi mají svůj život a já už do něj nepatřím
asi
nebo je v tom možná něco úplně jinýho

mám v hlavě zmatek
největší zmatek, co jsem kdy měla
v jednu chvíli bych ti nejradśi řekla všechno, úplně všechno
ale pak jako lusknutím prstů ten zájem ztratím
protože ty bys o to nestála
a protože by to bylo reálnější

proto se tě nikdy nezeptám na tebe
na tvůj byt a nový lidi, na tvou práci, školu a šťastný chvíle
přestože bych to hrozně ráda všechno věděla, nezeptám se
protože bych se tím jen dál zabíjela
a to by neprospělo ani jedný z nás

ale stejně bych občas chtěla, aby to zase bylo jako tehdy

nějakou dobu jsme se neviděli a už mi začínáš chybět

vzpomněla jsem si na tu chvíli, kdy jsem ti přišívala knoflík
křičel jsi na mě přes celou louku, jestli ti ho nepřišiju
myslela jsem, že si ze mě děláš jenom srandu
ale ne
přišila jsem ti ho a chtěla jsem si tu bundu vzít na sebe, začala mi být zima
ale ty sis pro ni přišel dřív, než jsem to stihla udělat

vzpomněla jsem si na tu chvíli, kdy jsme vedle sebe stáli před ohněm
jedl jsi kyselý gumový žížalky, já se postavila těsně před tebe, zvedla hlavu a podívala se tím svým pohledem
chtěla jsem taky
stáli jsme tam a já se ti snažila vysvětlit, že mrkev při trhání ze země nekřičí, že to přece není mandragora