vesmír.

poslední dny jsou zase jak z jinýho světa.

předevčírem jsme si psaly asi do půl jedný do rána o road tripech a strkání padlých hvězd za golier.

včera jsme byly v galanterii, koupila jsem si děsně cute látku s kaktusama a ušila si z ní sukni.

ručně, protože kdo má čekat tejden na stroj.

dneska ráno jsem si uvařila kafe z čerstvýho kafe, takže silný.

seděla jsem na slunci a dost si to užívala, pálila jsem vonnou tyčinku a poslouchala starýho kluse.

pak výlet do sekáče.

pak tetování.

první tetování dělaný prakticky cizim člověkem.

ale no proboha.

její byt, kytky, všechno. umřela jsem.

vyholování části vlasů v koupelně žiletkou, zatím co ona míchala barvy.

neuvěřitelný to bylo, jsem strašně spoko.

věnovala jsem jí malej citronek vyrostlej z pecky a ona mně taky cosi roztomilýho.

nepobírám to.

cestou domu jsem vystoupila o několik zastávek dřív a prošla se.

zase poslouchám florence, protože je to dokonale vesmírný, jak to muj svět vyžaduje.

připadám si neuvěřitelně živá.

zítra bude pršet (přála jsem si, aby ne, ale řekla jsem jí to a tak to asi nevyjde), takže pujdu na dešťovou procházku a natrhám květy bezu na sirup.

a když pršet nebude, uděláme si introverstkej čtenářskej kroužek.

snídaně.

vyřizování e-mailů ve vlaku.
napsala jsem psycholožce i tatérce.

teď je 22:22 a já tancuju a zpívám při mletí kafe na cold brew.
zejtra se nejspíš probudim v šest a budu mít problém přijít do práce v nějakou lidskou dobu a ne hned v osm ráno.
kolik asi lidí má zrovna takovejhle problém?

týden.

pily jsme víno v riegrákách a povídaly si o psících a o cestování.
týpek tam hrál na kytaru a člověk si v roušce připadal divnějc, než bez ní.
svět tam byl jaksi v pořádku.

bylo tu jedno vlakový deštivý ráno.
batoh sbalenej jak kdybych utíkala do jinýho světa.
lahev vína, čtyři knížky, vesmírný tričko, deník, cold brew s makovym mlíkem.
ještě tomu chyběla sklenička skořice a strojek na vlasy.
pršelo, poslouchala jsem arctic monkeys a rozhodla se čas ve vlaku využít k sepsání toho problému, jak jsem dostala za úkol od psycholožky.
myslela jsem na tebe, přestože to o tobě vůbec nebylo a dost se u toho psaní zasekávala.
zatím je z toho asi deset stránek a nejsem u konce.
nelíbí se mi šťourat se v minulosti, na druhou stranu je potřeba to vyřešit.

těšim se do práce.
byl to hodně fajn a hodně zvláštní tejden, ale uvědomila jsem si, jak jsem vlastně ráda, že jsem kde jsem.
že jsem vděčná, že mam kolem sebe tyhle lidi.
Ž., se kterou se můžeme ovíněné při čekání na tramvaj učit nazpaměť popořadě zastávky všech tramvají nebo chodit lovit rostlinky na štafetu.
S., která mírní ten muj šílenej sarkasmus a já mírním její "umřu pro tuhle práci".
a spoustu dalších.
svět neni pořád růžovej, tak to je, ale jsem šťastná tady a teď.

podyzajnmarketový káfo.

shrečí existence v cute květináčku z ulice.

tohle bylo nebe.

kafe, vesmírný triko, za oknem déšť.

šampaňské.

bylo 9:51 a na zahrádce kavárny seděl muž se sklenkou bílého vína.

chtěla bych si udělat takovouhle snídani.
víno nebo šampaňský.
jen si tam tak sedět na sluníčku, usrkávat ze skleničky a číst.
chci se oblíct jako důležitý člověk, nebo naopak barevně a rozevlátě?
a je to vubec důležitý?

nejspíš důležitě, balerýnky a tak a tvářit se, že jsem ve francii.
potutelně se usmívat.

deset dní.

byla půlnoc a já dokoukávala přednášku o psychologii sériových vrahů.
jakoby moje přednášky jsou buďto podivný motivační cosi, nebo něco takovýhohle.
na druhou stranu kriminálky a detektivní knížky jsou jedna věc, ale tahle realita a čísla věc druhá.
bylo to hustý, hodně hustý a běhal mi mráz po zádech.

...

dneska jsme byly na rostlinný štafetě.
máme pothos, tlustice i tchýnin jazyk, takže je svět dobrej.
rostlinný štafety jsou pro mě ten hezkej typ událostí, kam si obleču svoji minulej víkend ušitou hořčicovou sukni, punčochy, vysoký ponožky a na krk korálky a budu bůh s rostlinama v náručí.
a obvykle se tam vyskytuje spousta zajímavejch lidí.

už jen pracovní zítřek a pak deset dní míru.
nemam plány, protože pro jednou žádný mít nechci.
chci obyčejně hezký věci, jako dyzajn market nebo kafe v grébovce, zelenina z jiřáku, batikování utěrek a poprvý v životě tetování od někoho jinýho, než ode mě.
což zrovna neni obyčejně hezká věc, to je hustá věc, jsem na to zvědavá.
pokud to teda klapne.
a aspoň konečně prolomim tu podivnost, že ohledně tetování nevěřim nikomu, jen sobě.

chci zajít do toho malýho obchůdku, koupit si barevnej kamínek, obmotat si ho a nosit ho na krku.
chci konečně dočíst jednu knížku.
chci po celou dobu cvičit jógu a sledovat, co to se mnou bude dělat.
chci pít víno (jak dlouho už jsem neměla víno, tyjo) a poslouchat Florence a vždycky se tak zastavit a jen se soustředit na zpívání.
chci snídat čokoládovou zmrzlinu a ledový kafe, jako dneska.
chci pracovně absolutně neexistovat a chvíli jen žít v tichu.

dneska poslouchám Florence
vzpomněla jsem si na ty časy, kdy jsem ještě neposlouchala hudbu kvůli textům, ale kvůli hudbě
vlastně ty jsi mě naučila vnímat text
zvláštní
pořád jsem trochu pasivně agresivní a mam v sobě vztek
ale zároveň i neskutečnej klid a mír
bude to upřímně úleva, až odsud za tři týdny zmizí a nejspíš přestane existovat a nečekala bych, že tohle kdy řeknu

chci si vzít volný kalhoty a volnou košili, barevný korálky
koupit si na jiřáku sazeničky slaměnek a zeleninu na následující dva dny, protože pak už zase bude jinej svět
a ušiju si hořčicově žlutou sukni a pomaluju trička barvou na látku a budu číst tu novou gay knížku

ve 20:13 jsem měla kafe

teď je jedna ráno, já tu sedím potmě a sotva vidím na klávesnici

poslouchám The Lumineers a dělala bych hloupý věci

ona by nejspíš řekla opilecký věci, což jí asi jen tak nezapomenu. to na tom celym vnímám asi nejvíc. tohle je čistě nocí, večerem, alkohol v tom byl jednou jedinkrát. ale důležitý je, že to vim já, co je mi po domněnkách ostatních. byla v tom spousta vzteku, kterej ale nebyl vubec určenej mně. a jsem ráda, že už je po všem. protože mam po několika měsících pocit, že konečně dejchám.

posledních pár dní jsem uplně mimo

je to hrozně fajn, ale znám tyhle stavy

je to jakási sebeobrana

ale právě teď je to přesně to, co potřebuju

chci víc týhle noční hudby, víc houslí

víc kouření po tmě, v kraťasech a teplym svetru

víc ranního kafe na slunku

je neuvěřitelný. co dokáže noc udělat s člověkem

utekla bych, všechno tu nechala a vzala tě s sebou, protože už na tebe myslim dva dny a je to vážně zvláštní

což bych ve dne nikdy neřekla, protože mam pořád příliš velkej strach, že by se mohlo rozbít to, co teď máme

co nám z toho zbylo

i když, co nám vlastně zbylo?

a jak to, že i po tom všem vlastně ještě něco zbylo?
ale po všech těch letech pro tebe mám stále jakousi slabost, řekněme

svět je zvláštní a já nevim proč
a jestli je tohle všechno nějaký znamení, tak znamení čeho vlastně?

v pondělí se rozsypal svět.
nebo možná já ho rozsypala.
nebo to možná nebyla ničí chyba, prostě se to stalo.
je to zvláštní, něco mezi výčitkama, vztekem a úlevou.
nejvíc asi úlevy.

obarvila jsem si kalhoty, oholila hlavu, upekla chleba, vyměnila spoustu rostlinstva.
"vypadá to, že poslední dobou docela žiješ, co."
no a vlastně jo.
mam radost z kraťoučkejch vlasů, z těch všech barev, z chození bosa v práci a z rostlin.
vyrábim si fialkovej olej, pampeliškovej sirup a klíčim mungo.

chleba, kafe a batika.

pršelo a bylo to krásný.

šití.

nevíš?