deset dní.

byla půlnoc a já dokoukávala přednášku o psychologii sériových vrahů.
jakoby moje přednášky jsou buďto podivný motivační cosi, nebo něco takovýhohle.
na druhou stranu kriminálky a detektivní knížky jsou jedna věc, ale tahle realita a čísla věc druhá.
bylo to hustý, hodně hustý a běhal mi mráz po zádech.

...

dneska jsme byly na rostlinný štafetě.
máme pothos, tlustice i tchýnin jazyk, takže je svět dobrej.
rostlinný štafety jsou pro mě ten hezkej typ událostí, kam si obleču svoji minulej víkend ušitou hořčicovou sukni, punčochy, vysoký ponožky a na krk korálky a budu bůh s rostlinama v náručí.
a obvykle se tam vyskytuje spousta zajímavejch lidí.

už jen pracovní zítřek a pak deset dní míru.
nemam plány, protože pro jednou žádný mít nechci.
chci obyčejně hezký věci, jako dyzajn market nebo kafe v grébovce, zelenina z jiřáku, batikování utěrek a poprvý v životě tetování od někoho jinýho, než ode mě.
což zrovna neni obyčejně hezká věc, to je hustá věc, jsem na to zvědavá.
pokud to teda klapne.
a aspoň konečně prolomim tu podivnost, že ohledně tetování nevěřim nikomu, jen sobě.

chci zajít do toho malýho obchůdku, koupit si barevnej kamínek, obmotat si ho a nosit ho na krku.
chci konečně dočíst jednu knížku.
chci po celou dobu cvičit jógu a sledovat, co to se mnou bude dělat.
chci pít víno (jak dlouho už jsem neměla víno, tyjo) a poslouchat Florence a vždycky se tak zastavit a jen se soustředit na zpívání.
chci snídat čokoládovou zmrzlinu a ledový kafe, jako dneska.
chci pracovně absolutně neexistovat a chvíli jen žít v tichu.