narozeninové káfo a řízení auta

začala jsem doopravdy psát
prostě jen tak, z ničeho nic
stačila změna prostředí
najednou mám pocit, že opravdu mám co říct a že je toho hodně
a mám dost radost, že ty myšlenky zvládám formulovat do vět
protože to je můj největší problém
mám toho v hlavě spoustu, ale když to pak z ní mám dostat v nějaký srozumitelný formě, která má hlavu a patu, často to nedokážu

nicméně
včera byl důležitý den
dostala jsem den předtím nápad, pro který jsem se neuvěřitelně nadchla a nic na tomhle světě nebylo v tu chvíli důležitější
šla jsem ráno na kafe
seděla jsem venku u stolečku, pila obrovský latté s mandlovym mlíkem a četla Leonarda Cohena, konečně
paní, co nás obsluhovala, byla neuvěřitelně milá
odcházela jsem odtud s úsměvem na rtech, tvář nastavenou slunku, ve sluchátkách zase Zrní
co říct, Zrní je život
bylo mi v tu chvíli hrozně krásně, tak jako už dlouho ne
takže je samozřejmě potřeba víc takových rán

"tyjo bezedný kafe, to je prostě něco, co chceš!"
"jo? a kolik bys jich tak asi vypila, prosim tě?"
hah, tak to mě neznáte, kafe je láska, kafe je život

ale nejlepší pocit mám v posledních dnech z řízení
naučila jsem se řídit, což bylo v plánu už tak tři měsíce, od tý doby, co jsem udělala autoškolu
což zní trochu divně, vzhledem k tomu, že jsem ji udělala, ale přesto řídit neumim
ale to auto tam a ostatní auta?
uplně jinej svět
takže jako bych začala úplně od začátku
ale už to zvládám
sice trochu jako šílenec a to rozjíždění je občas hodně sranda
ale už se aspoň rozjedu, tak snad jako dobrý ne?
se zvládne, chce to čas
hlavní je, že už se toho nebojim a baví mě to
a přesně k tomu jsem chtěla dojít
zase je to určitej druh svobody, dokázat řídit auto

a jak mi rád připomíná M.
jsem přece silná nezávislá žena, že

písnička aktuálního života je Ptačí jelení lidský zpěv - Zrní
ta live verze ze Střeleckýho ostrova
protože ty housle, to jak křičí a ta hora, o který si myslel, že je napořád???
Hudebnicovy housle obecně jsou prostě život

punkový den

čekala jsem na tebe před billou, až skončíš brigádu
seděla jsem na zábradlí, na sobě černý vysoký tenisky a šedivě batikovaný triko
na rtech rtěnku, protože jebat svět
seděla jsem tam, poslouchala hudbu, pozorovala lidi a připadala si strašně cool
slunce už zbarvilo nebe do růžova
kolem prošel muž, který mohl být čísi otec, klasicky jsem si ho zamračeně přeměřovala pohledem, on mě tim pádem taky, ale jestli to byl on nebo ne, to bůh ví
•
rozhodla jsem se, že narozeniny mám už dnes
někdo mi asi četl myšlenky a v tu chvíli začal kdesi v dálce ohňostroj
seděly jsme v parku, pily pivo
dostala jsem kaktusovou naušnici
a šla domů po tmě, poslouchala hudbu a tančila si
tyhle cesty domů jsou nejkrásnější

léčba lesem

dnes je úterek, dnes je přesně ten den, kdy potřebuju Kerouaca nebo Leonarda Cohena
protože už ho nikdo neoživí

cítím úzkost a netuším proč
takže tu sedím, piju maté (ano, večer) a dívám se na Zrní z Madridu

rozhodla jsem se zmizet na hory, protože hory léčí
vůbec teď žiju uplně ze dne na den
víc než kdy dřív
ale je mi takhle nejlíp
učím se, že chléb je kámoš, obzvlášť ten z malý pekárny
že můžu nosit volný oblečení a vypadat, že mam o pět kilo víc, protože to není věc nikoho jinýho a já sama vim nejlíp, jak pod tim oblečením vypadám a hlavně je mi v něm nejlíp
učim se, že svět nedokážu překopat za jedinej den, že to nemůžu brát jako selhání, že na věcech je třeba pracovat

natrhala jsem si na horách spoustu krásnýho kontryhele a piju ráno kontryhelovej čaj
plavala jsem v ledový tůni jako vodoměrka/"milka"
mam krásný vlasy, léčim si pokožku hlavy a hrozně mě to baví
přijít ze dne na den o práci je zvláštní druh svobody, ale člověk přejde z toho "mně se tam vubec nechce" na "pane bože, dejte mi cokoli za jakýkoli peníze"
podle mě se to stalo proto, že ještě nejsem připravená, že potřebuju ještě strávit nějakej čas na horách a vyřešit si to sama se sebou
a to taky udělám

mimo tuhle galaxii, mimo veškeré známé prostory

napsala jsem ti překrásnou bláznivou smsku.
jenomže ty jsi mimo veškerou civilizaci, mimo veškerý signál, takže mi odepíšeš nejspíš až v neděli večer.
a já si tu mezitím sním a barvím všechno na růžovo.
jak to uděláme a co uděláme a jak krásný to bude.
vrať se už prosím.
a řekni ano, řekni, že to chceš tak moc, jako já.
ať nemusím padat nohama na zem.
země je tvrdá.
a já bych si nerada zlomila nohu.

---

řídila jsem auto, koupila si maté a kontryhelový čaj, obarvila si vlasy na zeleno a upekla banana bread.

jsem buddha.

od rána jsem se cítila nesvá, ošklivá, že nemam nic na sebe, v ničem se necítím.

pak jsem ale stejně jela kamsi a navštívila výstavu.

byla naprosto překrásná, tolik barev, fotografií, tichá hudba na pozadí.

navíc jsem tam byla skoro sama, což bylo hrozně fajn.

vyšla jsem ven a ani neměla potřebu nasadit si sluchátka, jen jsem si dál chtěla užívat to podivný šumivý ticho odpoledního města.

sedla jsem si kamsi na schody, psala do deníku a pozorovala procházející lidi s tou jiskrou v očích, kterou mam, když se cítím živá a krásná.

zvedla jsem se, že si půjdu koupit čokoládovou tyčinku, což je vždycky hrozně důležitá mise (je to jedno z důležitých jídel.)

lidi se na mě dívali a já si představovala, že si myslí, že jsem krásná.

a proto se tak dívají.

byla to sranda, ostatně jako vždycky.

začalo poprchávat, což bylo v tomhle vedru fajn, tančila jsem si v dešti a ukusovala čokoládovou tyčinku s tím potutelným úsměvem na rtech.

jako bych měla tajný plán, který nikdo z těch ostatních lidí na ulici nezná.

čekala jsem před čajovnou.

(teď by bylo poetický, kdybych napsala, že jsem kouřila, jenomže já nekouřila, zvracela bych po tom.)

sedli jsme si na barevný polštářky a já si dala kokosovou masalu, která byla velkým zklamáním, protože nechutnala po kokosu.

jinak ale byla výborná.

měli jsme mangovou vodnici a i když mě bolelo v krku, tak jsem ji kouřila.

a vlastně už mě teď v krku nebolí, asi byla léčivá.

povídali jsme si  a já se pořád cítila tak poklidně, mírumilovně.

čajovna po téhle výstavě byla ideální.

šli jsme někdo na tramvaj, někdo na vlak.

zapadalo slunko a fasády budov zlatavě zářily, vzduch byl cítit tou zvláštní sladkou temnotou.

šla jsem na vlak, po dlouhý době jsem ho stíhala a nemusela sprintovat.

koupila jsem si ledovou kávu, poslouchala dva roky starou písničku a vzpomínala na tehdejší léto.

léto plné punku.

dnešek byl překrásný a já mám zase najednou sílu žít.

protože můžu.

jsem naprosto volná a můžu cokoli chci.

jsem krásná a silná a zvládnu žít tak, aby mi bylo dobře, abych si vyléčila psychiku a byla v pořádku.

sedím tu, poslouchám Most of the time a usmívám se tomu, že mi v podstatě cizí holka řekla zlato.

to mě totiž celkem převrátilo vzhůru nohama.
mám oholený vlasy a jsem buddha.
ale to už jsem byla dávno předtím.