protože už ho nikdo neoživí
cítím úzkost a netuším proč
takže tu sedím, piju maté (ano, večer) a dívám se na Zrní z Madridu
rozhodla jsem se zmizet na hory, protože hory léčí
vůbec teď žiju uplně ze dne na den
víc než kdy dřív
ale je mi takhle nejlíp
učím se, že chléb je kámoš, obzvlášť ten z malý pekárny
že můžu nosit volný oblečení a vypadat, že mam o pět kilo víc, protože to není věc nikoho jinýho a já sama vim nejlíp, jak pod tim oblečením vypadám a hlavně je mi v něm nejlíp
učim se, že svět nedokážu překopat za jedinej den, že to nemůžu brát jako selhání, že na věcech je třeba pracovat
natrhala jsem si na horách spoustu krásnýho kontryhele a piju ráno kontryhelovej čaj
plavala jsem v ledový tůni jako vodoměrka/"milka"
mam krásný vlasy, léčim si pokožku hlavy a hrozně mě to baví
přijít ze dne na den o práci je zvláštní druh svobody, ale člověk přejde z toho "mně se tam vubec nechce" na "pane bože, dejte mi cokoli za jakýkoli peníze"
podle mě se to stalo proto, že ještě nejsem připravená, že potřebuju ještě strávit nějakej čas na horách a vyřešit si to sama se sebou
a to taky udělám
Žádné komentáře:
Okomentovat