koukám z toho velkýho otevřenýho okna v atriu na rozkvetlou jabloň.
ještě tak hodina a bude život.
koupila jsem si mega super látku a celej včerejší večer strávila zkoumáním, jak se šijou kalhoty.
respektive spíš něco na způsob lacláčů.
baví mě, jak když šiju něco poprvý, strávim třeba dvě hodiny nákresama a měřením a zkoumáním, jak se to dělá.
a pak si vytvořim návod a podruhý nebo potřetí už je to jednoduchost.
našla jsem se v šití oblečení.
a dokud nebudu mít svuj stroj, je to vždycky o tom sehnat všechny látky, vyzkoumat střihy, jet na víkend domu a tam strávit celý dny za šicim strojem a všechno to ušít. a za 14 dní znova.
je to krásný.
užívám si courání bosa po zahradě, bez roušky, pití kafe na slunku.
jízdu vlakem polema.
cestu nádražní halou nebo chodbou metra. chůze přímo uprostřed, hudba ve sluchátkách, pocit jako bůh. je to jinej svět.
navlíkám a nosím hodně korálků.
celkově zase hodně dělám tyhle manuální tvořící práce, vrací mi to ten ukradenej život.
barevný korálky, barevný sukně, barevný všechno.
zároveň je to zase všechno psychicky nějaký složitý.
hodně depresí, panickejch záchvatů a apatie.
takže možná proto ty barvy a tvoření.
protože se snažim v mezičasech neumřít.
na dvorku se začíná rozrůstat břečťan a je to důvod k životu, dost.
"čau"
"čau"
"jak je"
"líp, než včera"
"taky"
...
"chceš jít kouřit?"
"jo"
očividně nosim furt ten stejnej svetr.