asi tři týdny zpátky jsi chtěla znát moje traumata z dětství.
přišla jsem na to až teď.
teda rok a půl zpátky není zrovna dětství, nicméně.
největší trauma mam z toho večera,, kdy mýho otce dotáhli domu nějaký jeho kamarádi totálně ožralýho.
kdy několikrát spadl na zem, byly to hrozný rány, já měla pokoj hned vedle chodby.
vzbudil mámu i bráchy, když mlátil dveřma.
pes se utekl schovat me mně pod peřinu.
on na nás řval, ať jdeme všichni do prdele, když jsme se šli podívat, co se sakra děje.
skoro rozbil pračku.
do všeho mlátil.
já pak až do rána praktucky nespala a máma nejspíš taky ne.
pořád mě děsí, když slyšim v zámku zarachtat klíče.
že je to on.
když vidim opilý lidi, bojim se jich.
když jsem doma a brácha se má se svojí holkou vrátit až po půlnoci.
což je naprosto v pořádku.
ale mě to děsí, slyšet někoho přicházet.
děsej mě občas i opilí kamarádi.
prostě to neni dobrý a asi ještě dlouho nebude.
a když přemejšlim o uplnym dětství, tak si taky vybavuju problémy hlavně ohledně otce.
svět je zvláštní.
bude to někdy lepší?