naposled jsem něco napsala před sto lety.
mam pocit, že se změnilo všechno a zároveň nic.
je večer.
dala jsem si ledovou sprchu, protože v tuhle chvíli neexistuje teplá voda.
ale ohřála jsem si vodu v rendlíku, abych si oholila nohy a umyla vlasy.
děsně skvělej to počin.
růžová voda a meruňkovej olej na obličej, ledová cola a pár piškotů na žaludek.
mam asi úpal, aspoň google to tvrdí.
věci sbalený, život sbalenej.
balila jsem a poslouchala cestovatelskej podcast.
přesypávání těch všech oříšků, sušenýho ovoce, vloček ze skleniček do látkovejch pytlíčků.
zrnka kávy do krabičky a mlýnek k tomu.
plynovej vařič, skládací nožík po mámě, foťák a náhradní film.
tohle bude velkej život.
pořád nějak nedokážu uvěřit tomuhle životu.
jednak že bude pár dní svět někde jinde.
jednak že nebudu tak strašně rozervaná, protože kvůli světu jinde nebudu muset opustit ten tamní svět.
tamní svět jede se mnou.
(ale máme teda v plánu se rozejít při stavění stanu, kdyby to někoho zajímalo.)
těšim se.
věci fungujou, věci se dávají do kupy.
měla jsem dneska asi hodinové psychologické sezení s jedním ze šéfů, řekněme, pokud si na něco takovýho vubec hrajem ještě.
a bylo to super.
mam ráda lidi, který dovedou otevřeně komunikovat a řešit věci.
teď tu sedim, poslouchám zas po delší době florence.
snažim se naladit na tu cestovní realitu, uvědomovat si to.
asi si ještě zamedituju, aby mi mezitím doschly vlasy a čas spát.
já jen.. jsem fakt ráda, že svět je jakej je a že já jsem jaká jsem a tak.
je to super.
tohle byla taky dovolená.
kde jsem prakticky jenom pila kafe.
a trhala třezalku.
náhodná poezie.
káva, slunko a noha náhodného pána.
opět káva a kniha.