ty.

takový to, když už jsem tak moc psychicky na dně, že tu dokážu jen sedět a brečet.
potichu.

neuvěřitelně náročný období.

četla jsem tvůj blog po hodně dlouhý době.
četla jsem ten článek asi stokrát.
pokaždý u toho brečim.
dnešek je celej špatně.
strašně bych chtěla něco udělat.
zase bych tahala lidi z jejich problémů.
jenže to nefunguje.

ale hrozně ráda bych něco udělala.
celou tu dobu žiju tak, že si na tebe občas vzpomenu a vždycky si říkám, že jsi snad šťastná a že je svět v pořádku.
a že je dobře, že to dospělo do tohohle stádia.
někdy se ale přece jen hroutí spousta věcí naráz a já mam zase chuť ti napsat.
tobě, nikomu jinýmu.
třeba jenom dvě slova.
celej odstavec.
a pak zase zmizet, protože strach z toho, že by se to celý znova podělalo je pořád moc velkej.

víš, že lidi za to hodně často nestojej?

lidi.

přijde mi, že věci se měněj neuvěřitelně rychle.
čtrnáct dní zpátky jsem ještě umírala, když jsi vešel do místnosti a hrozně jsem tě chtěla vytáhnout ven na to brko.
ale pak prostě stačila jedna jediná věta a uvědomila jsem si, že jsem z tebe dělala boha, kterym nejsi.
a že by tohle nefungovalo.
ale bylo fajn v tomhle světě chvíli žít.
ale taky bylo ohromně osvobozující si uvědomit, že s tebou nechci spát.
a že už tě neberu tak vážně.

...

dneska jsme si psaly a ty jsi v jednu chvíli tak strašně moc zněla jako ten týpek, se kterym jsem nechodila, že jsem z toho skoro umřela.
a možná taky proto, že se po strašně dlouhý době někdo zajímal.
"Jo?"
"Jo."

...

jakmile o někom začnu psát ve stylu ona, ten týpek, on, někdo, tak už prostě v tomhle světě není.
o spoustě lidí píšu jako o tobě nebo o komsi a pak se v tom nikdo, včetně mě, nemůže vyznat.
ale spousta lidí do tohohle světa ještě patří.
takže jsou ty.

...

chci si ráno koupit kafe s našlehanym mlíkem s sebou.
chci číst tu šílenou motivační knížku.
chci poslouchat hudbu, kterou jsem poslouchala tak tři roky zpátky.
chci jít zítra na koncert a spát u kohosi a v sobotu jít navštívit kolegy do práce a tančit těma zbytkama barevnýho listí a naložit kimchi a pít šťávu z řapíkatýho celeru se spirulinou a tak a být naživu a běhat tmou a dívat se přitom na nebe, jako by to bylo to jediný, co v tuhle chvíli existuje a usmívat se do slunka a nevidět lidi.

celerová šťáva a celer i na druhý straně bytu. minimálně.

vlastně jsem nic nepsala o Brně. ale byla to party.

a chleba zabalenej v kapesníku je nejvíc.