ty.

takový to, když už jsem tak moc psychicky na dně, že tu dokážu jen sedět a brečet.
potichu.

neuvěřitelně náročný období.

četla jsem tvůj blog po hodně dlouhý době.
četla jsem ten článek asi stokrát.
pokaždý u toho brečim.
dnešek je celej špatně.
strašně bych chtěla něco udělat.
zase bych tahala lidi z jejich problémů.
jenže to nefunguje.

ale hrozně ráda bych něco udělala.
celou tu dobu žiju tak, že si na tebe občas vzpomenu a vždycky si říkám, že jsi snad šťastná a že je svět v pořádku.
a že je dobře, že to dospělo do tohohle stádia.
někdy se ale přece jen hroutí spousta věcí naráz a já mam zase chuť ti napsat.
tobě, nikomu jinýmu.
třeba jenom dvě slova.
celej odstavec.
a pak zase zmizet, protože strach z toho, že by se to celý znova podělalo je pořád moc velkej.

víš, že lidi za to hodně často nestojej?