lidi.

přijde mi, že věci se měněj neuvěřitelně rychle.
čtrnáct dní zpátky jsem ještě umírala, když jsi vešel do místnosti a hrozně jsem tě chtěla vytáhnout ven na to brko.
ale pak prostě stačila jedna jediná věta a uvědomila jsem si, že jsem z tebe dělala boha, kterym nejsi.
a že by tohle nefungovalo.
ale bylo fajn v tomhle světě chvíli žít.
ale taky bylo ohromně osvobozující si uvědomit, že s tebou nechci spát.
a že už tě neberu tak vážně.

...

dneska jsme si psaly a ty jsi v jednu chvíli tak strašně moc zněla jako ten týpek, se kterym jsem nechodila, že jsem z toho skoro umřela.
a možná taky proto, že se po strašně dlouhý době někdo zajímal.
"Jo?"
"Jo."

...

jakmile o někom začnu psát ve stylu ona, ten týpek, on, někdo, tak už prostě v tomhle světě není.
o spoustě lidí píšu jako o tobě nebo o komsi a pak se v tom nikdo, včetně mě, nemůže vyznat.
ale spousta lidí do tohohle světa ještě patří.
takže jsou ty.

...

chci si ráno koupit kafe s našlehanym mlíkem s sebou.
chci číst tu šílenou motivační knížku.
chci poslouchat hudbu, kterou jsem poslouchala tak tři roky zpátky.
chci jít zítra na koncert a spát u kohosi a v sobotu jít navštívit kolegy do práce a tančit těma zbytkama barevnýho listí a naložit kimchi a pít šťávu z řapíkatýho celeru se spirulinou a tak a být naživu a běhat tmou a dívat se přitom na nebe, jako by to bylo to jediný, co v tuhle chvíli existuje a usmívat se do slunka a nevidět lidi.

celerová šťáva a celer i na druhý straně bytu. minimálně.

vlastně jsem nic nepsala o Brně. ale byla to party.

a chleba zabalenej v kapesníku je nejvíc.