jsem buddha.

od rána jsem se cítila nesvá, ošklivá, že nemam nic na sebe, v ničem se necítím.

pak jsem ale stejně jela kamsi a navštívila výstavu.

byla naprosto překrásná, tolik barev, fotografií, tichá hudba na pozadí.

navíc jsem tam byla skoro sama, což bylo hrozně fajn.

vyšla jsem ven a ani neměla potřebu nasadit si sluchátka, jen jsem si dál chtěla užívat to podivný šumivý ticho odpoledního města.

sedla jsem si kamsi na schody, psala do deníku a pozorovala procházející lidi s tou jiskrou v očích, kterou mam, když se cítím živá a krásná.

zvedla jsem se, že si půjdu koupit čokoládovou tyčinku, což je vždycky hrozně důležitá mise (je to jedno z důležitých jídel.)

lidi se na mě dívali a já si představovala, že si myslí, že jsem krásná.

a proto se tak dívají.

byla to sranda, ostatně jako vždycky.

začalo poprchávat, což bylo v tomhle vedru fajn, tančila jsem si v dešti a ukusovala čokoládovou tyčinku s tím potutelným úsměvem na rtech.

jako bych měla tajný plán, který nikdo z těch ostatních lidí na ulici nezná.

čekala jsem před čajovnou.

(teď by bylo poetický, kdybych napsala, že jsem kouřila, jenomže já nekouřila, zvracela bych po tom.)

sedli jsme si na barevný polštářky a já si dala kokosovou masalu, která byla velkým zklamáním, protože nechutnala po kokosu.

jinak ale byla výborná.

měli jsme mangovou vodnici a i když mě bolelo v krku, tak jsem ji kouřila.

a vlastně už mě teď v krku nebolí, asi byla léčivá.

povídali jsme si  a já se pořád cítila tak poklidně, mírumilovně.

čajovna po téhle výstavě byla ideální.

šli jsme někdo na tramvaj, někdo na vlak.

zapadalo slunko a fasády budov zlatavě zářily, vzduch byl cítit tou zvláštní sladkou temnotou.

šla jsem na vlak, po dlouhý době jsem ho stíhala a nemusela sprintovat.

koupila jsem si ledovou kávu, poslouchala dva roky starou písničku a vzpomínala na tehdejší léto.

léto plné punku.

dnešek byl překrásný a já mám zase najednou sílu žít.

protože můžu.

jsem naprosto volná a můžu cokoli chci.

jsem krásná a silná a zvládnu žít tak, aby mi bylo dobře, abych si vyléčila psychiku a byla v pořádku.

sedím tu, poslouchám Most of the time a usmívám se tomu, že mi v podstatě cizí holka řekla zlato.

to mě totiž celkem převrátilo vzhůru nohama.
mám oholený vlasy a jsem buddha.
ale to už jsem byla dávno předtím.