ve 20:13 jsem měla kafe

teď je jedna ráno, já tu sedím potmě a sotva vidím na klávesnici

poslouchám The Lumineers a dělala bych hloupý věci

ona by nejspíš řekla opilecký věci, což jí asi jen tak nezapomenu. to na tom celym vnímám asi nejvíc. tohle je čistě nocí, večerem, alkohol v tom byl jednou jedinkrát. ale důležitý je, že to vim já, co je mi po domněnkách ostatních. byla v tom spousta vzteku, kterej ale nebyl vubec určenej mně. a jsem ráda, že už je po všem. protože mam po několika měsících pocit, že konečně dejchám.

posledních pár dní jsem uplně mimo

je to hrozně fajn, ale znám tyhle stavy

je to jakási sebeobrana

ale právě teď je to přesně to, co potřebuju

chci víc týhle noční hudby, víc houslí

víc kouření po tmě, v kraťasech a teplym svetru

víc ranního kafe na slunku

je neuvěřitelný. co dokáže noc udělat s člověkem

utekla bych, všechno tu nechala a vzala tě s sebou, protože už na tebe myslim dva dny a je to vážně zvláštní

což bych ve dne nikdy neřekla, protože mam pořád příliš velkej strach, že by se mohlo rozbít to, co teď máme

co nám z toho zbylo

i když, co nám vlastně zbylo?

a jak to, že i po tom všem vlastně ještě něco zbylo?
ale po všech těch letech pro tebe mám stále jakousi slabost, řekněme

svět je zvláštní a já nevim proč
a jestli je tohle všechno nějaký znamení, tak znamení čeho vlastně?