vzpomínám si na ten okamžik
stály jsme na balkoně, kouřily a tys mi vyprávěla o něm
já celá udivená poslouchala, protože to bylo vůbec poprvý, co ses takhle otevřela
nevím, čím to bylo
ale tenle okamžik byl tak správnej
fungovalo to

největší problém na celym tom idealizování lidí je ten, že tebe si idealizovat stejně nemůžu
nemluvily jsme spolu normálně už tak rok
a já vlastně vůbec nevím, kdo jsi

což je vlastně přesně to, co chci
čím nereálnější jsi, tim líp mi je
směšný co?
asi se nedokážu vypořádat s tim, že některý lidi mají svůj život a já už do něj nepatřím
asi
nebo je v tom možná něco úplně jinýho

mám v hlavě zmatek
největší zmatek, co jsem kdy měla
v jednu chvíli bych ti nejradśi řekla všechno, úplně všechno
ale pak jako lusknutím prstů ten zájem ztratím
protože ty bys o to nestála
a protože by to bylo reálnější

proto se tě nikdy nezeptám na tebe
na tvůj byt a nový lidi, na tvou práci, školu a šťastný chvíle
přestože bych to hrozně ráda všechno věděla, nezeptám se
protože bych se tím jen dál zabíjela
a to by neprospělo ani jedný z nás

ale stejně bych občas chtěla, aby to zase bylo jako tehdy