žít žít žít

ta pomalá nádražní rána, kdy jen sedím na lavičce pod střechou kvůli dešti nebo se vyhřívám na slunku na nástupišti
s horkou hořkou kávou
poslouchám hlášení odkud a kam všechny ty vlaky jedou a kam bych mohla utýct
ale
po hrozně dlouhý době vůbec nemám potřebu utýct
já mam tuhle práci vlastně dost ráda

když se lidi nechovají jako idioti po tom, co jsem na ně byla hrozně milá
když lidi jen nečumí, ale pozdraví mě
když mi tam ráno běhá Unger a je to pro mě lepší jak Vánoce, šílenství větší než vlak
(jasně, že dneska šel včas a zastavil se tam, když je tam kamarádka a ne já, jasně, nějak nenacházim jedinej důvod, proč neskočit z okna)

nepamatuju si, kdy jsem naposledy měla takovouhle chuť žít
vždycky jsem chtěla zkusit/ochutnat/vidět spoustu věcí, ale nikdy to nebyla jen prostá potřeba žít
tenhle život, ne žádnej jinej
hrozně si tenhle pocit užívám a líbí se mi, jak teď všechno funguje
protože hodně dlouhou dobu mi připadalo, že nefunguje absolutně nic

každou volnou chvíli píšu nekonečný seznamy "chci" věcí
a je skvělý si to pak postupem času škrtat
vůbec tenhle život nepobírám, ale moc se mi to takhle líbí