po necelých pěti hodinách jsme se konečně blížili k Praze, kde jsme my dvě měly přestupovat na další autobus
jeli jsme po dálnici a já pozorovala vrcholky pražských domů
a cítila se jako doma, jako že už je všechno v pořádku
zapadalo slunko a barvilo zapadlé uličky do zlata
byla to TA chvíle, kdy ve mně něco přeplo a já později změnila plány?
když se na to dívám zpětně, říkám si, že asi jo
ale tehdy jsem to ještě netušila
nicméně
nastal podzim
a já jsem štěstím bez sebe, asi jako 99% obyvatel týhle části světa
potřebuju barvy, teplý svetry, kvítečkovou košili
sbírat barevný listí a malovat si do deníku podzimní květiny
poslouchám si svou německou hudbu a svým způsobem funguju
chodím na podzimní nebo dešťový procházky a fotím
jen tak, pro sebe
nastala ta část roku, kdy je slunko kámoš a dá se na něm vyhřívat a ne umírat
proč se tak málo usmívám?
copak jsem už uplně vyhořela?
nebo je ze mě taky cítit ta uměleckost, kterou obdivuji na ostatních?
chtěla bych jet na road trip
stanovat na nově objevenou louku plnou fialkových ocúnů
usmívat se na ovce, jako to dělala ona
usmívat se do slunka
trhat jablka a švestky a vařit kompot
jíst k snídani kompot a pít černou kávu
nechávám si narůst vlasy a mám z toho strašnou radost
jako vždycky se to během vteřiny přeplo z "bože proč to roste tak rychle, oholit!" na "už chci mít vlasy dostatečně dlouhý na to, abych si je mohla rozcuchat"
und wir tanzen froh hinein
in den frühen Sonnenschein
Žádné komentáře:
Okomentovat