no ono se všechno změní třikrát za den, takže těžko říct, jestli tenhle směr bude definitivní
v dotazníku byla otázka, co by mě přimělo tu po maturitě zůstat
jakože
nevim, já?
tady neni nic konkrétního, kvůli čemu bych utíkala
prostě taková vnitřní potřeba, nevim
a otázka, jestli mam v plánu se sem pak vrátit a žít tu
no.. spíš ne, ale bože, já nemam tušení, co budu dělat za týden, natož za měsíc, rok...
takže takový random zaškrtnutí odpovědí
ale dostala jsem bonbon, hah
pocit po vyřízení všech e-mailů je stejně nejlepší
jsem pořád jeden velkej mess, ale mít aspoň něco napůl vyřešenýho, je skvělý
a mít odeslanou přihlášku na workcamp taky
a ten pocit, když mi po prezentaci z angliny bylo řečeno, že very good english
věci je třeba řešit postupně
ale hlavně je vyřešit, protože jak je něco otevřený, nedokážu se hnout dál
nebo rozhodně ne s čistym svědomím a jakmile ve mně něco hlodá, tak to stejně jednou praskne a je zbytečný věci odkládat
bude to poslední týden školy
a je to hrozně zvláštní, protože nic takovýho jsem ještě nezažila
občas začínám panikařit, protože i když na tu školu často nadávám, tak představa, že to skončí
že uplně všechno skončí
že už někoho nemusim v životě vidět
trošku mě to děsí
protože už v tom světě budu jenom sama za sebe
ale představa, že budu moct číst tolik knížek, který teď nechci radši ani otvírat, protože musim dočíst jiný věci..
chtěla bych si přečíst něco víc od Coelho, Kundery, Ginsberga, taky konečně Ziburu od Vánoc nebo Čtyři dohody a taky něco víc od Gounella a spoustu těch nových meditativních jóga knížek a...
zatim netušim, jak to udělám s knížkama, když budu rok pryč
asi se tam budou dát potom koupit nějaký anglický
ale i tak, já chci i český knížky
a vubec, mít na takhle dlouhou dobu jen určitý věci, ať už ty knížky, oblečení..
taková neuchopitelná představa pořád
ale na druhou stranu hrozně lákavá
byla jsem na výletě
a potkala tolik hezkých/zajímavých lidí
a byl to jeden z těch dnů, kdy jsem se cítila divně
v ničem jsem nebyla dost já, žádný vyhovující oblečení
připadala jsem si moc velká, vysoká
(nevim jestli maj lidi taky problémy se svou výškou, jako mívaj běžně problémy s váhou třeba, já každopádně jo)
a tím, jak jsem potkala ty lidi
to ve mně zase hrklo a
chci se už najít, kruci
ať už budu žít v budoucnu kdekoli, chci, aby mě lidi brali takovou, jaká jsem
aby tam nemusela být žádná přetvářka
žádnej strach z kohokoli, z mluvení s někým
ten strach mě pořád akorát užírá, je to nedořešený a to já nesnesu
nejsem proti žádný víře, jídlu, oblíkání
jiný lidi jsou vždycky zajívavý
když jsou sví
na každym takovym člověku je vždycky vidět, že v něm něco je
a to je prostě skvělý
a nelíbí se mi, jak se některý lidi dívaj, jak pomlouvaj ostatní
je v tom závist, nebo?
že oni mají moc velkej strach na to, být jiný?
prostě chci mít aspoň chvíli pocit, že jsem tam, kde chci být
a že je to dobrý
Žádné komentáře:
Okomentovat