mačkám čudlík na otevírání těch prosklených dveří. znovu. znovu. nic.
kluk za mnou "ehm, jsou otevřený.."
...
"hah, no.. ráno.."
zasmáli jsme se tomu a mně to zlepšilo den.
potřebuju k životu změny, mam je ráda, ale pokud je to nedobrovolná a nečekaná změna, se kterou nemůžu nic udělat. tak chci většinou umřít.
zmizel.
ponaučení pro příště: ptát se na jméno/číslo hned teď okamžitě, protože někdy se shodou náhod stane, že slíbený příště se nekoná a ten člověk najednou zmizí a už není šance se najít.
smutno mi je.
ten čtvrtek byl jinej.
vlak jel po měsíci ze čtyřky a ne ze dvojky, takže na nástupiště svítilo slunce a neclonila mu střecha.
byl to neoficiální neformální pátek.
měla jsem upečený skořicový sušenky, který křupaly.
a taky děsně dobrý kafe.
a všechno začalo odpoledne a ne ráno, jako předchozí dny, a to byl kámen úrazu.
zrovna tohle být jiný nemělo.
asi jsem se nějak ztratila sama v sobě.
nebo jsem tady už moc dlouho.
ale nedokážu říct, co chci.
neznám tenhle pocit, vždycky buď chci žít, cestovat, okamžitě umřít, spát.
nevim, jestli by pomohlo někam odjet na celej den, na víkend, prostě nevim.
přestala jsem to být já a stala se z toho jen jedna velká rutina.
a v tom bude nejspíš problém.
asi
adoptuju kotě a fíkus
budu cvičit jógu ráno před snídaní
budu jíst jenom skořicový sušenky a pečený kaštany a ovesný kaše a MANDARINKY
budu buddha
budu poslouchat keltskou a německou hudbu
budu si dělat rostlinný mlíko do kafe
dávát do vlasů mátový olej
půjdu volit s cestou domu natrhám šípky na čaj
přečtu si knížku o Salvádoru Dalím a Egonu Schielem a Zrní blog
a místo focení budu věci krestlit epf a mobil asi někam zahodim
hej do háje jo, taky že to udělám
je zajímavý, jak já psaním přemýšlim
když to nenapíšu, neudělám si pořádek v ničem, nic nevymyslim
Žádné komentáře:
Okomentovat