včera jsem byla na odpolední, přijela dom o půlnoci, snědla půl tabulky čokolády, vypila litr vody, dala si sprchu a šla spát
dneska jsem byla na ranní, tzn. vstávání v půl sedmý
asi bych měla bejt uplně mrtvá
ale spíš bych šla tančit
původní plán, když jsem seděla v metru cestou domu byl, že se doma najim a pujdu na dešťovou procházku, protože bylo teplo a pršelo a miluju to
pak jsem ale byla nějak mrtvá
pak jsem ale měla děsně super rozhovor se spolubydlící a cejtila jsem se strašně namotivovaná a plná energie a řekla jsem si, že to je ten správnej čas jít courat po DMku a vybrat mámě krém k Vánocům a zajít do knihkupectví pro knížku pro mě
nojo, jenže
v knihkupectví knížku neměli, tohle už bylo třetí, kde nebyla, takže jsem se rozhodla jet na jinou pobočku, kde by knížka být měla
stavila jsem se v DM a koupila krém
dojela jsem na určitou stanici metra a řikala si, že můžu vyjít v podstatě jakymkoli vchodem, jen ne tim, kde nějakym záhadnym způsobem vyjdu vždycky
no a jak jinak, zas jsem to trefila přesně timhle, kterym jsem nechtěla
nechápu nic
celej večer jsem tak nějak zadržovala úsměv a tady šel na přechodu proti mně kluk a tak se na mě podival a usmál, že to bylo uplně jako "já ten úsměv vidim, vim o tom"
a to už jsem ho neudržela
a bylo to hrozně krásný
v knihkupectví jsem knížku nakonec sehnala
a zrovna když jsem ji vzala do rukou, začalo hrát Should I stay or should I go, což bylo jako???
prolízala jsem knihkupectví a listovala knížkama o buddhismu
celej večer jsem se cejtila jako bůh
šla jsem zpátky na metro, ujelo mi před nosem, tak jsem se tam opřela o sloup a se sluchátkama v uších jsem začala knížkou listovat
(nojo, já vim, mam ji mít až k Vánocům, ale copak se to dá vydržet?)
hrozně jsem se nad tim usmívala, přijelo metro, zůstala jsem stát u dveří, ani se mi nechtělo sedět
ujeli jsme jednu stanici na Smíchovský nádraží
nevim proč, ale tahle stanice mě hrozně fascinuje a tak nějak jsem si už hrozně dlouho pohrávala s myšlenkou, že tam prostě někdy vystoupim a kouknu se, jak to tam vypadá
prostě jen tak
no
a teď jsem tak stála v otevřených dveří metra, s knížkou v ruce
dveře se začaly zavírat a já na poslední chvíli tak spontánně vypadla ven a strašně jsem se usmívala
teď byla ta správná chvíle
vyšla jsem po schodech a prostě šla intuitivně k nějakýmu východu
no ale tenhle východ?
žlutej tunel?
jakože wtf osud?
takže bylo jasný, že jdu správně
vylezla jsem a uviděla světýlka a tak jsem šla po nich
došla jsem kamsi, kde jsem se rozhodla koupit si kafe
protože co je lepší, než kafe v půl devátý večer
vrátila jsem se zpátky do metra, usrkávala to horký černý kafe
(miluju černý kafe proboha, trvalo mi to, než jsem se k němu dostala, ale krucinál)
na příští zastávce přistoupil starší pár, vypadali poklidně
ale jak se metro rozjelo, vyslechla jsem si jejich rozhovor o tom, že jí je jasný, že on se Anety stejně nikdy nevzdá, že to viděla dneska a že ji takhle hnusně hodil přes palubu a že jí k tomu ani jako nic neřekne?
pak už jsem radši přestala poslouchat, bylo to strašně zvláštní
cestou domu jsem se jako vždycky usmála na osvětýlkovanej stromek
poskakovala jsem, běžela, několikrát se zatočila a bylo mi nejlíp
vůbec ten dnešní večer nepobírám
bylo to všechno tak neuvěřitelně spontánní, jako ještě nikdy nic
je mi úžasně
a chci takhle žít
protože, doprdele, můžu
Žádné komentáře:
Okomentovat